Zkoušíme stát na zlomených nohou;
síla svalů nestačí, když nemáme oporu v kostech.
Oblečeni do paragrafů, chráněni zákony
prcháme po papírových mostech
a pod nohama nám hoří matka Země.
Lžící na polévku pojídáme čas;
na každé vědomé myšlence hledá rozum chybu či kaz.
Snad rok hlodavce vše rozryje a zboří
a ticho v mysli uhasí, co hoří.
Lidské srdce je červený kůň, co běží;
něco ho splašilo, zastavíš jej stěží.
Chceme víc, ale víc už není;
život v blahobytu je iluze snění.
Noc bude patřit navždy hvězdám
tak jako nebi slunce a měsíc.
Štěstí nenajdeš u apolynáře,
nic nepomohou slova velké ráže.
Raději si lehni do stínů stromů
a uč se člověče naslouchat, růst a žít.
Dál zkoušíme stát na zlomených nohou
v hypnotickém stavu opojeni touhou.
V prostoru vesmíru jsme otiskem v písku,
který smyje voda,
rozfouká vítr,
vysuší slunce;
a hlasitou frekvenci srdce překryje ticho a noc.
(od nikoho pro někoho)
Báseň, kterou obdržel Jaroslav Dušek e-mailem, čte na besedě s Milanem Calábkem v době krize šířejícího se koronaviru. Cítím potřebu báseň zaznamenat a sdílet dál, neb její slova a poslání vnímám jako stěžejní k aktuální situaci.
Nechť každý přestaneme utíkat před vlastním stínem.
Hlavně lásku.
Pozn.: Báseň jste si mohli poslechnout na Youtube, bohužel YouTube video, kde Jaroslav Dušek báseň recituje, smazalo jako "porušení Smluvních podmínek YouTube". Každý si to přeberme, jak potřebujeme...