Hlavně Lásku
O MNĚ HLAVNĚ LÁSKU Aroma MASÁŽE
Bylo mi dáno jméno Karolína. V dětských letech jsem ho neměla moc ráda, ale čím starší jsem, tím víc mu přicházím na kloub a před pár lety jsem se do něj zamilovala. Nejen, že jsem se dozvěděla, že jméno Karolína není karmicky nijak zatíženo (díky mami a tati), ale navíc mě prý v životě čekají samé krásné věci (ještě jednou díky). Časem jako bych jméno Karolína opravdu slyšela. Písmenko po písmenku: K. A. R. O. L. Í. N. A. Také ho konečně slyším jako celek – Karolína. Zvučné R uprostřed rozvoní celé jméno jako hrom tichou krajinu a dlouhé Í mu dodá tu správnou ženskost (něco, z čeho jsem dlouho měla strach).
Být ženou. To je moje věčné téma. Ne, že bych se necítila být ženou. Já jsem žena. Ale ženskost… To je jiná písnička. Už vím, že každá žena má v sobě onu divokost, nepředvídatelný oceán plný života a tajuplného světa, který žádný muž nemůže nikdy pochopit opravdu do hloubky. Ženskost je ta stránka ženy, která byla dlouho schovávána před patriarchálním světem. Je to nespoutaná divokost. Je to bezpečná náruč a teplo domova. Je to zdroj života, magické místo, kde roste Láska. Je to vášnivý tanec kolem ohně a slaný mořský vánek. Jsme dcery, jsme pečující maminky a moudré babičky. Jsme čarovné bohyně.
To jsem i já. Ale všechny ty vštěpené vzorce chování, naučený způsob myšlení, systém, v jakém žijeme, to vše mi brání uvěřit. A i přes to cítím, že jsem tato čarovná bohyně. S přijmutím svého označení Karolína jsem přijala i sebe takovou, jaká jsem. Přijala jsem svou cestu, po které kráčím. Začala jsem pozorně sledovat každý krok, způsob, jakým kráčím, jak našlapuji, zda-li se nesu nebo opakovaně padám na hubu. Také víc sleduju prostředí. Kudy to jdu? A chci tudy vůbec jít? Dřív jsem nevěděla, že můžu třeba změnit směr, tak jsem se na protest zastavovala. V tom horším případě jsem zavírala oči a doufala, že to přežiju. Byla jsem si vlastním zajatcem a bylo to strašný. Nekonečná oběť všeho, co se mi dělo. Takový způsob bytí mě zavedl na samotné dno, prožila jsem si ty nejhorší úzkosti, nevyšla týdny z bytu a nesnášela sebe i celý Vesmír za to, jaké bolesti mi způsobuje.
A najednou to bylo – stála jsem tváří v tvář všem svým nejhlubším strachům. Jako bych si najednou vyndala sluchátka z uší a konečně slyšela. Něco se otevřelo a mně hlavou začaly létat všechny ty věci, které mě tak děsily a pronásledovaly ve snech a o kterých jsem doteď neměla tušení. Jenže tohle nebyly sny, byla to realita. Naštěstí tím, že jsem se ocitla na svém hlubokém dnu, jsem se konečně měla od čeho odrazit.
A tak jsem se vydala do oné Duhové Země, kde všichni si jsou rovni, kde všichni jsou jedno.
A je to krásná cesta. Sice vás občas někdo nařkne z ezote(ro)rismu, ale já jsem šťastná se svojí pravdou a s mým “náboženstvím”, kde vyznávám Lásku namísto boha. Ono ve skutečnosti ani nic nijak nevyznávám, jen jsem se namísto strachu rozhodla žít ve jménu Lásky. S Láskou, jakožto životním stylem, přišlo velké osvobození od pout minulosti a jejích křivd, bolestí, strachů, výhrůžek, ublížení, zklamání a manipulací. Nemyslete si ale, že se od té doby vznáším na růžovém obláčku, kolem mě létají andělíčci a okřídlení jednorožci a sklenička pálavy nemá konce. Žít ve jménu Lásky je pro mě životním stylem. Každý den svádím boj sama se sebou, se svým egem, se svými strachy, s okolím, se kterým ne vždy souhlasím. Chtěla bych změnit svět. Fakt moc. Ale všichni musíme začít u sebe. A tak žiju, jak nejlépe dovedu. Den po dni. Učím se nebičovat se za zcestné kroky a prostě se mít ráda se svýma dokonalýma nedokonalostma.
Nejmoudřejší věta, jakou jsem kdy slyšela, a moje životní motto je:
"Kdyby se každý staral sám o sebe, bylo by o všechny postaráno."
Mít sebe na prvním místě není sobectví, ale sebeláska. Jak můžu dávat, když sama potřebuju? Vzpomeňte si, co je základním pravidlem první pomoci – je to vaše bezpečí. Kdyby se každý staral sám o sebe, kdyby si každý hleděl svého upřímného a srdečného štěstí. . . Jak krásně by nám tu bylo společně na téhle planetě.
Já jsem asi fakt utopista a věřím v mírumilovný a láskyplný svět plný dobrosrdečných lidí. :)
Hlavně lásku vzniklo jako hláška s mojí duchovní ségrou Anežkou. Psal se rok asi 2014, obě jsme byly ještě na střední a chtěly zjistit všechno moudro světa. Každý svůj problém jsme byly schopné rozpytvávat do největších detailů, zkoumat je ze všech stran a diskutovat o všech možných i nemožných přičínách a řešeních. Trocha ezo-masochismu ještě někoho nezabila, ne? Nakonec jsme došly k tomu, že za všechno může nedostatek lásky a že řešením je jenom láska.
Pohlceny a zahlceny duchovníma knížkama a debatama o všech Pravdách a nepravdách světa jsme se začaly loučit slovy "Tak hlavně lásku!", čtěte s trochou sarkasmu. Přeci jenom jsme byly dvě puberťačky, které své štěstí a lásku teprve hledaly, a objevit tak jednoduchou, přesto složitou odpověď, jakou je Láska, bylo vlastně frustrující. A byl to právě sarkasmus, který naše zoufání odlehčoval. Myslím, že Hlavně lásku vymyslela vlastně Anežka a já jí nakonec v její hluboké pravdě zhmotnila v tento projekt.
Bylo to moje celoživotní volání po naplnění a sdílení Lásky, až cítím povinnost šířit takové poslání... Že Láska je esencí bytí a strach je jejím opakem. Že Láska jsme my všichni. Láska je Bohem. Tohle není náboženství, ale životní styl a je na každém z nás, čím svůj pohár Lásky naplníme. Všichni jsme součástí tohoto projektu Hlavně láska, protože tenhle projekt je o životě samotném. A ve chvíli, kdy jsme se na matičku Zemi narodili, jsme se stali jeho nedílnou součástí. A je jen na nás, jak ho budeme žít.
A tak vzniklo Hlavně Lásku. . .
Prostor pro lásku, respekt, mír a všechny srdečné lidi.
.jpg)
