Jak jsem znovu poprvé meditovala

sage-friedman-HS5CLnQbCOc-unsplash

Bohužel se řadím mezi ty, kteří sjíždí sociální sítě každé ráno i každý večer, zejména hned po probuzení a těsně před spaním. Samozřejmě nesmím zapomenout si ona média kontrolovat i v průběhu dne. Už jen jak to píšu, tak se stydím a kroutím hlavou, jak jen je to možné, jak jsem tohle někonečné scrollování mohla nechat zajít tak daleko. Naštěstí na mě alespoň sem tam vyskočí cosi inspirativního a moudrého. Pak si vždycky řeknu, jak to budu dělat a že tohle musím změnit a tamto omezit. Jasně, a pak budu šťastná a děsně dokonalá. A tímhle stylem se to se mnou táhne už dobrých pár let. 

Dnešní ráno nebylo jiné. Tedy v něčem bylo – probudila jsem se před šestou ráno a den mám najednou o dobré dvě, tři hodiny delší. Zprvu jsem se nutila ke spánku, po půl hodině jsem to vzdala a hecla se, že probdělé ráno využiju.

Budu meditovat.

Za tento osvícený nápad vděčím sobě, nicméně kdyby mě sociální sítě nemasírovali tím, jak všem, ke komu vzhlížím (aka něco jim závidím), změnila život každodenní meditace, asi by mě to nenapadlo a upřednostnila bych třeba čtení knížky. Ale co si budeme… meditace je o něco větší výzva.

A tak jsem znovu poprvé usedla do tureckého sedu, zabalila se do deky, napřímila záda a… “Hergot, co mám teď dělat? Jasně, pozoruj svůj dech, Kájo! Pane bože, já snad ani nedýchám. Co mám jako pozorovat? To mi vždycky buší takhle rychle srdce? To mě znervózňuje, radši se na dech nebudu soustředit.” V tu chvíli jsem se nemohla soustředit na nic jiného než na svůj krátký a mělký dech. Chvilku na to bere mou pozornost, že bych si měla sednout jinak, takhle se mi rychle odkrví nohy. Přesednu si a znovu se soustředím na dech. Pořád krátký, mělký a nervózní. “Z čeho ta nervozita vůbec? Copak tady skládám zkoušku z meditace?” Rozčiluju se sama na sebe a snažím se uklidnit: “O nic nejde.”

Pomalu cítím, jak se hroutím. Napřímená záda se kulatí, hlavu vystrkuju před sebe, jako bych se pro něco natahovala. Znovu se narovnám. “Na nic nemysli,” přikazuju si, “uvolni se, dýchej z hluboka.” Nemůžu se nadechnout. Co to má být? Snad si moje plíce přes noc nezmenšily objem na čtvrtinu? Přemýšlím, jestli se ze mě nestává delfín, a tak se začínám vciťovat do delfínů, jak to mají těžké, když musejí dýchat vědomě. Nikdy si vlastně pořádně neodpočinou. Tahle meditace teda taky není zrovna odpočinková. Bičuju se, že nedokážu ukočírovat své myšlenky a znovu se snažím na nic nemyslet. “To byla nádhera ta Budapešť…” Vzpomínám na dovolenou v minulém roce a přehrávám si ty nejsilnější okamžiky. “Už zase! Na nic nemysli, Karolíno!” Začnu se soustředit na můj nervózní dech, což mě ještě více znervózní. V tu chvíli cítím, jak mě začínají bolet záda. Pálí to. Zavrtím se. “Sakra, asi bych se při meditaci neměla hýbat.” Zkouším, jaká poloha mi je příjemná. Z tureckého sedu se obličejem napřed hroutím do matrace a usoudím, že tohle asi nebude vhodná poloha na meditování. Navíc zjišťuju, jak příšerně zkrácená jsem, neboť jak padám obličejem do matrace, zadek se mi zvedá ke stropu a já cítím protestující svaly v zádech a nohou. Znovu se napřímím a snažím se alespoň nevystrkovat hlavu dopředu. A teď klid. Možná si ještě přehodím nohy, už mě začínají bolet.

“Tohle je na hovno,” nadávám si. Ruce mám položené v klíně, zkusím je dát na kolena, třeba to pomůže. Hm, nic moc. Zkusím otočit dlaně vzhůru. Hmm… To už je lepší. Najednou se cítím více otevřená a uvolněná. Držím myšlenky na uzdě a co vteřinu je obracím k sobě. Je to náročný. Vážně nemám žádnou moc nad svými myšlenkami? To si jen tak létají, kecají, vzpomínají, soudí, hodnotí, a to vše bez mého svolení? Ach jo, to bude ještě práce. Ale co jsem mohla čekat? Kdy jsem se naposledy snažila meditovat? Je to tak dávno, že už si na to ani nevzpomínám. Možná moje poslední snaha o meditaci byla minulý rok na podzim, což znamená, že jsem se celý rok se svými myšlenkami nezastavila. To vysvětluje leccos a hlavně to, proč mi teď tady myšlenky létají sem tam jako pingpongový míček na olympiádě a můj dech je tak mělký a krátký, až se sama o sebe bojím. Zase mě začíná pálit mezi lopatkami a pomalu se hroutím.

“Měla bych cvičit,” po milionté v mém životě mi hlavou prolétne tahle velmi cenná rada. Začínám přemýšlet nad tím, proč tak nesnáším potit se a proč o sportu výhradně mluvím, než ho provozuji. A najednou to tam je. Tváří v tvář čelím své lenosti, pohodlí a především bezpečné komfortní zóně, ve které jsem se tak zabydlela, že už tu jenom sjíždím všechny Facebooky, Instagramy, Pinteresty a YouTuby světa. Kolik hodin svýho života jsem asi promrhala hodinovým scrollováním a hledáním štěstí, motivace, pozitivních citátů, inspirativních příběhů a rozřešení všech mých trápení, zatímco mi život utíkal mezi prsty? Tyhle rána, večery, hodiny, dny mi už nikdo nevrátí… Život mi protekl mezi prsty, konkrétně tedy pod pravým palcem a obrazovkou telefonu. Motivaci a inspiraci jsem hledala na profilech lidí, které jsem třeba ani nikdy neviděla. A nejhorší na tom je, že mě ani nikdy pořádně nenamotivovali, jinak bych už něco změnila. Namísto toho jsem si zalezla pod bezpečnou deku do náruče postele a se svým telefonem strávila nejednu romantickou chvilku sněním o životech, jaké vídám na oné obrazovce, co mě tak osvicuje. Paradoxně čím víc tupě civím do telefonu, tím méně osvícená si připadám.

Po tomto prozření se ještě přiměju být v klidu a nemyslet na nic, ale už najednou necítím potřebu meditovat. Jdu si udělat snídani, ke které se zdráhám sáhnout po telefonu. Teď se držte, přichází absurdita onoho rána a velká facka, jak naivní a nedisciplinovaná jsem. Telefon beru do rukou s myšlenkou, že se jen na chvilinku podívám na Instagram a mrknu na nepřečtené zprávy. Z transu se probouzím o celou hodinu (!!!) později. Je to jako hypnóza. Zděšeně odhazuju telefon, jdu pro jógamatku a začnu cvičit. Snažím své tělo dostat do poloh, kde ještě před dvěma lety bylo jako doma. A sakra… Znovu mi dochází, kam až jsem to nechala dojít. Po 20 minutách se v jakékoliv poloze rozklepávám jako čivava ve sněhu a vzdávám se. Jediné, co mě v tu chvíli uklidňuje, že jsem ještě s to udělat most. Sice mám u toho pocit, že mi praskne hlava i obě zápěstí, ale jsem tam, držím se, pořád se držím, klepu se, ještě víc se klepu, padám. No, ale most jsem udělala, to je hlavní.

Po tomto sice krátkém, ale brutálně náročném cvičení se rozhodnu znovu meditovat. Kupodivu ještě není ani 9 hodin ráno a mám tak spoustu času. A hlavně to nechci vzdát jen tak. Najdu si na YouTube řízenou meditaci a postupně uvolňuji celé tělo, z ničeho nic si jsem vědoma každého milimetru na těle. Miluju tenhle pocit, kdy cítíte těžkost těla. Přijdu si jako puding, rozkydlá na jógamatce, dvě brady na hlavě, ale tak klidná jako nikdy. Rozpouštím se. A najednou ke mně začínají chodit různé kreativní nápady, co všechno bych mohla (kdybych chtěla) dělat. Tohle je příjemnější meditace než ta první. Hned po druhé meditaci se zavazuju, že svoje prožitky sepíšu. A vy si to tu právě čtete. 

Vlastně bych vás chtěla podnítit k tomu, abyste také meditovali, protože jak můžete vidět, učený z nebe nespadl. Ani žádný jogín z nebe jen tak nespadl. Je to práce, je to boj, je to disciplína a je to výhra v loterii. No opravdu, cítím se teď jak výhra v jackpotu a stačilo tak málo. Konečně jsem místo “hledání inspirace” ji doopravdy prožila.

UDĚLALA JSEM NĚCO PRO SEBE

NEmeditovala jsem jako Eckhart Tolle, NEcvičila jsem jako Václav Krejčík a NEbyla jsem k sobě láskyplná jako Matka Tereza, ale přiblížila jsem se tomu alespoň o malý kousíček – rozhodně o větší kousíček, než když tupě civím do telefonu a čtu si ty moudrý citáty.

Samozřejmě jsem teď vyhecovaná a namotivovaná, takže si hned dám nějaký cíle, protože jich zatím nemám dost:

  1. Ráno a večer věnuju sobě – knize, meditaci, filmu, příteli… čemukoliv jen ne Instagramu a Facebooku.
  2. Na sociálních sítích strávím maximálně hodinu denně. (I to se mi zdá hodně. Uvidím, jak mi to půjde.)
  3. I 10-15 minut protahování a cvičení je pořád cvičení. A když ušetřím ráno i večer čas… tak kde jsou nějaké výmluvy?
  4. Každý den minimálně pět minut meditace.
  5. VYDRŽET U TOHO.

 

Tak hlavně lásku!
Cookies nejsou jen sušenky. Soubory cookie používáme k tomu, abychom umožnili ten nejlepší možný zážitek z používání našich webových stránek. Cookies můžete kdykoliv odmítnout v nastavení vašeho prohlížeče. Více informací o cookies.