Přes celou Šumavu pro čistou hlavu

151b2e_e967b15b449a473c92d96ab05d36191b~mv2_d_3264_1836_s_2
 
„Tak třeba na Šumavu.” Asi tak zhruba začala moje výprava po tom, co jsem se rozhodla, že chci zase vnést trochu dobrodružství do svého života. Odjakživa nesnáším stereotyp. A návrat do Česka a nástup do první „dospělácké“ kancelářské práce s sebou přinesl spoustu vnitřního nepokoje. Nikdy jsem nebyla velký tramp, takže rozhodnutím strávit týden sama pod stanem bez sprchy a bez make-upu jsem překvapila samu sebe. Nicméně výzvy – to já zas ráda!
 
Plánováním cesty jsem strávila asi tolik času jako rozhodováním se kam vyrazit. Příjemné bylo zjištění, že v délce celé Šumavy jsou k dispozici nouzová nocoviště. „Tak přeci jen se vyspím pod střechou a třeba se i osprchuju,” zavýskla si moje neznalá hlava. Nadšení opadlo, jakmile jsem se dočetla, že nouzové nocoviště má velmi daleko od dřevěného přístřešku s plápolajícím krbem. Je to v podstatě ohraničený (povětšinou dosti hrbolatý) prostor o rozměrech pár metrů čtverečních, kde si můžete postavit stan bez hrozící pokuty. „Tak přeci jen se tomu nevyhnu,” brblám si v duchu a na hromádku převážně vypůjčených věcí přihazuju bráchův stan. Tímto děkuju všem, kteří mi na cestu něco půjčili, věnovali, poradili nebo mě slůvkem podpořili – a že vás nebylo málo! :-)
 
a27d24_5d80be9ed8934cfabeb2842fab78967e~mv2
 
Takhle nějak vypadá 100 km přes celou Šumavu. Na konci článku najdete odkaz na celou trasu. ;)
 
Nadešel den D a já si užívám poslední horkou sprchu a snídani v posteli. Dobalím zbytky věcí a zjišťuju, že krosna váží trochu víc, než jsem čekala. Před odchodem ještě posílám fotku s mým monstrem na zádech a přijde mi podpůrná odpověď: HODNĚ ŠTĚSTÍ A UVIDÍME SE ZÍTRA HAHA. To teda neuvidíme. Já se jen tak nevzdávám!
 
„Tohle je to, co jsem potřebovala.”
 
Na vlakáči kupuju jízdenku směr Železná Ruda centrum. Čekám na vlak a užívám si cestovatelský ruch všude kolem mě. V tu chvíli mě zaleje pocit dobrodružství a svobody. Tohle je to, co jsem potřebovala. Sbalit se a vypadnout z koloběhu každodenních povinností, podniknout něco nového.
 
Čtyři hodiny nadšeně zírám z okýnka vlaku a už se vidím v lesích. V Železné Rudě se zastavím v infocentru koupit mapu. Dostávám pár dobře míněných rad o tom, že po červený určitě šlapat nechci, protože je to celých 6 km jen do kopce a že je lepší vzít si do Hůrky autobus. Slušně poděkuju, ale myslím si své. Pro tohle jsem sem přece nepřijela, abych si vozila zadek autobusem. To bych to měla jó jednoduchý!
 
V železářství vedle ještě kupuju plachtu, kdyby mě někde překvapil náhlej slejvák. Prodavač mě ujišťuje, že dneska pršet nebude. Dneska to prý půjde na Plzeň. Ještě mě zpraví o tom, že letos se tu přemnožily pořádný zmije a že zrovna včera jednu paní musel odvézt vrtulník. Moc dík za info, to jsem přesně nepotřebovala vědět. Tak teď už máme duchy, divoká prasata, rysy a zmije. „Zachovej chladnou hlavu, Zuzno,” povzbuzuju se a mířím naproti do hospůdky.
 
Jen co si sednu, posere mě pták. Tak štěstí bysme teda měli. Zdlábnu řízek, spláchnu ho malým pivem a s údivem zjišťuju, že asi umím číst z mapy! To se mi bezesporu bude hodit. Po cestě ještě koupím mini tuzemáka. Svojí dávné přezdívce Rumová víla už sice nedostojím a husina mi naskakuje, jen se na ten nahnědlej mok podívám. Ale prý se mi ještě hodí na kuráž, až si v noci dost nevhodně vzpomenu na všechny strašidelný historky. A teď už vzhůru do toho!

DEN 1: První kroky po Šumavských lesích

151b2e_7cac7687d4be4b07b10f81b2463be16c~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Začátek celé mé cesty po Šumavě.
 
Hned s prvními kroky přichází i závan minulosti. Procházím totiž v místech, kde ještě v minulém století stávala železná opona a kde se za nepovolené vniknutí platilo životem. Dneska mi tady naštěstí žádné nebezpečí nehrozí. Šlapu si to pěkně do kopečka a začínám se lehce potit – asi tak zhruba jako prase. Cestou mě uklidňuje, že kolem teče spousta potůčků. Žízní teda nezahynu, jak jsem se trochu obávala.
 
Krosna na zádech těžkne a kolem hlavy mi sílí bzukot much a komárů. V jednu chvíli už kolem mě poletuje slušné stádo a jen co se zastavím, začnou mi sedat všude po hlavě a ramenou. S hrůzou shazuju krosnu, vytahuju repelent a neohroženě zamířím. Evidentně jim to nechutnalo úplně stejně jako mně, protože se rozlétly do všech stran, zatímco já se s kašlem snažím nadechnout a vyplivnout nepříjemnou pachuť spreje z pusy. Když už jsme u toho, ještě zkouším funkčnost pepřáku, který mi taťka nekompromisně přibalil. Dobrý, všechno jede jak má, nahazuju krosnu a pokračuju ve stoupání. V dálce slyším hřmění a mraky se vybarvují do tmava. Vzpomenu si ale na přesvědčivou předpověď počasí pána ze železářství a nepřipouštím si, že bych plachtu musela použít hned první den.
 
Se skutečným údivem si uvědomuju, že vlastně vůbec na nic nemyslím. Mám v hlavě úplně prázdno a prostě jen jdu. Krok za krokem. Na ničem jiném teď nezáleží. Zase mě zalije pocit svobody. Všude kolem se rozprostírají šumavská panoramata a já zjišťuju, že jsem na vrcholu. Zakřičím si z plných plic. Jsem tu sama. Jen já, Šumava a ptáci vysoko nad mojí hlavou.
 
Do prvního nocoviště klesám pár kilometrů dolů do bývalé Hůrky. Zítra to budu muset zase vyšlapat, abych se dál napojila na červenou. To mi ale nevadí. Zjišťuju, že kopce jsou kámoši. Už z dálky vidím, že v nocovišti nikdo další nestanuje. Vypadá to, že první noc v šumavských lesích strávím sama. Rum se bude hodit. Neubráním se ale úsměvu. Být sama uprostřed ničeho je přesně to, co jsem potřebovala.
 
151b2e_c400083d7e554edbb39e1121e21a03fa~mv2_d_3264_1836_s_2
 
První noc na Šumavě.
 

Sama jsem nakonec nezůstala. Připojila se ke mně partička hlasitých puberťáků, kteří se mi už předem omlouvali a nabádali mě, ať je klidně okřiknu, kdyby mě rušili. Pak že dnešní mládež nemá úctu ke starším osobám! Do třetice všeho dobrého dorazila postarší dvojice na pohled zdatných horalů. Po krátkém rozhovoru zjišťuju, že jsou to Pražáci z Podolí – svět je malej! (Pozn.: Zuzka žije v Praze v Podolí.)

V noci mě probudí pořádná bouřka a já se jen modlím, ať mi ta díra ve stanu, kterou jsem se rozhodla okázale ignorovat, nezpůsobí žádné trable. Budím se do lehkého mrholení a dělím se se sousedy o repelent ve snaze ubránit se krvelačným komárům. Díky hlasitému jekotu paní z Podolí se dozvídám, že chtějí spát i další noc na stejném místě jako já. V rámci zachování své samoty tedy nahlas zvažuju možnost přeskočit Poledník a dojít až do Modravy. Pražáci ale mají terén nastudovaný líp než já a informují mě, že tam prý nocoviště bývá díky protékajícímu potoku dost podmáčené a pokud v noci znovu zaprší, mohla bych se probudit až v Německu. A já jsem tady přeci za pěší turistikou, řeky sjíždět nehodlám.


DEN 2: Ty kopce dělají s hlavou vážně divy.

151b2e_cb7ba19177264538b03252cbb0253fa3~mv2_d_3264_1836_s_2

Cesta do Prášil.
 
Vyrážím tedy směr Prášily a dělám krátkou zastávku u potoka, abych provedla ranní hygienu. Tohle mi někdo navrhnout ještě před pár týdny, spíš se mu vysměju. Dneska si na tom ale něco užívám. Místo sprchy deáč a jde se dál – když už musím být špinavá, můžu u toho aspoň vonět!
 

151b2e_b3ac898b2a4b4c7b87bfcd6b037fa410~mv2_d_3264_1836_s_2 

V Prášilech zjišťuju, že vařič funguje a dávám si první snídani na Šumavě.
 
V Prášilech si chystám první vařené jídlo. Ovesná kaše s kokosem, nektarinkou a ořechama mě řádně nakopne. Ještě potřebuju koupit izolepu – ze Zuzny s kompletním orientačním nesmyslem se stala tak vášnivá čtenářka mapy, že už si ji stihla roztrhnout. Za lehkého mrholení ty cáry lepím na lavičce v parku, zatímco se mě kolemjdoucí chlapík vesele ptá, jak to jde. „Moc dobře!“, odpovídám a po dlouhé době to tak vážně cítím.

Šinu si to lesními cestičkami k Prášilskému jezeru. Poslední 4 km po červené jsou vážně pro odvážné. Přelézám popadané stromy, šplhám po kamenech a už se zase potím jako stádo prasat na nedělním výletě. V cílové rovince předbíhám starý manželský pár, kterému skládám poklonu.
 
151b2e_327f10feb4674ba9bcb1d09e67605382~mv2
 
Prášilské jezero. Klidnější by ta vodní hladina už snad ani nemohla být.
 
U jezera se pak dělíme o lavičku, a když mě babča vidí, jak si fotím malá kachňátka, šmatlá neohroženě za mnou. „Ty dřív vyrostou, než k nim dojdeš!“ podporuje ji z lavičky děda. Prohazujeme pár slov a zjišťuju, že jde o další Pražáky. Teda teď už ne, teď už bydlí 800 metrů za Prahou. Shodujeme se, že občas je potřeba vypadnout do přírody. „Užít si trochu ticha.“ pokyvuje paní hlavou. „To bys nejdřív musela na chvíli zmlknout!“ stírá ji opět děda. Ta poznámka nás všechny rozesměje, ale už je čas vyrazit. Ještě doplním vodu a každý se vydáváme svým směrem.
 
151b2e_6e99ee6d5a0247009e51205398fa941b~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Cesta na Poledník.
 
„Vy jdete až na Poledník?“ volá na mě překvapeně další důchodkyně, která pravděpodobně vyslechla naši konverzaci. Po pár kilometrech chápu její údiv. Šest kilometrů takového stoupání, o kterém se mi ani nezdálo. Vleču se nahrbená nahoru, ale ani na chvíli mě nenapadne litovat. Ty kopce dělají s hlavou vážně divy.
 
151b2e_30988a1129244100a794ac931f403ab8~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Šťastná Zuzna dobyla Poledník.
 
O nespočet kroků a ufuněných minut později dobývám Poledník. Díky okázalému výhledu okamžitě zapomínám na únavu a kupuju vstupenku na rozhlednu. Sluníčko zrovna vykukuje skrz mraky, a já tak můžu vidět i špičky zasněžených Alp. Skutečný balzám na duši. Oschlé a vylámané stromy mezi nově vzrostlýma působí trochu strašidelně, ale tak typicky pro všechna šumavská panoramata.
 
151b2e_980828fa16474a01bbaf1644e4b95591~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Panoramata z rozhledny na Poledníku.
 
Protože je teprve brzké odpoledne a mně přijde škoda zakempovat to tak brzy, vyrážím nakonec dalších 15 kilometrů do Modravy. Po celodenním stoupání a klesání do různorodých nadmořských výšek už před cílem sotva šoupu nohama. Co chvíli dělám přestávku a protahuju namožené svaly, které se zítra jistě přihlásí o slovo.
 
151b2e_9bffaeb332e04487a3f189bc0b9fae4e~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Cesta do Modravy a náležitý odpočinek.
 
V nocovišti stavím stan tak daleko od potoka a od stromů, jak jen mi to vyhrazený prostor o rozměrech 3x4 metry dovoluje. Slíbila jsem mamce, že nebudu nocovat pod stromama, což se u lesa dost těžko splňuje. Ale v poho, mami, žiju!

Místo vaření večeře zamířím na parádní dřevěnou terasu s výhledem na modravskou přírodu a dopřávám si zdejší pivo a pořádné jídlo. Postupně se šíleně rozpršelo a já oddaluju odchod na kutě, protože někdy to přece přestat musí! No, nemusí no, uznávám po hodině čekání a poprosím číšníka sympaťáka o účet a o doplnění vody. „Spíte venku jo?“ ptá se se soucitem na tváři. „Nó, ve stanu, teda snad tam ještě někde je.“ „Když tak tady ťukněte, kdyby něco!“ dodá mi odvahy a já vyrážím. Cestou z hospody mě ještě zastavuje pětičlenná vysmátá rodinka: „Můžeme se zeptat, kde dneska spíte?“ Vysvětluju, že mám támhle kousek postavený stan. „To jste teda dobrodružná,“ pokyvují všichni hlavou. „Já totiž moc nevím, do čeho jdu!“ směju se a mávám jim na rozloučenou. A že jsem nevěděla.

 

151b2e_a4e18f1d2745473890e2258d87d6e182~mv2_d_3264_1836_s_2

Přicházím k hospodě, kde se pak modlím, aby přestalo pršet.
 
Nepřestalo.Cestička ke stanu se během dvou hodin proměnila ve slušný potok a v podstatě celý můj stan byl na vodě. Vytahuju celtu, protože celá podlaha je promáčená, jen co na ní vlezu. Tohle bude teda zajímavý. Hlavně ať zítra svítí, abych to všechno mohla usušit.

Celou noc se budím a ujišťuju se, že ještě nikam neodplouvám. Zároveň se v duchu okřikuju pokaždé, když si vzpomenu na nějakou šťavnatou strašidelnou příhodu… Třeba o těch zvláštních postavách vycházejících z lesa, o kterých mi vyprávěla sousedka. „Zuzno! Zachovej chladnou hlavu!” Probdělou noc naspím až ráno, kdy pořád leje jako z konve a já jsem tak uvězněná ve stanu.

DEN 3: Čas na Tuzemáka.

151b2e_f06721fa3afa4495b836dcebe1e49390~mv2_d_2592_1458_s_2
 
Naivně čekám ve stanu, až přestane pršet.
 
Stejně mě dneska čeká kratší túra než včera, tak není kam spěchat. Ono vlastně vůbec není kam spěchat. Uvědomuju si, jak se mi tady vyčistila mysl. Vůbec to není kvalt a shon běžného života. Jde jen o to dostat se z bodu A do bodu B, nezmoknout a občas něco sníst. A po ničem jiném ani netoužím. Člověk neustále řeší to, co bude a zapomíná na to, co právě je. Tady v kopcích všechno jen tak je a to mi teď právě náramně vyhovuje.
 
Jen co se déšť umírnil, sbalila jsem svý saky paky a vyrazila na cestu do Bučiny. Předpověď hlásila, že odpoledne už bude bez deště a já si v duchu maluju, jak se někde na louce budu opalovat, zatímco mi všechno krásně uschne. No, to jsem se zase jednou přepočítala.
 
151b2e_81c020a9141643d4a4b4bebec685643e~mv2_d_2592_1458_s_2
 
Ani ne po kilometru se soukám do pláštěnky.
 
Říká se, že třetí den je kritický. Já s tím tedy rozhodně souhlasím. Nekonečná stoupání, provazy deště a já marně přemýšlející, proč jsem vlastně nejela třeba k moři. „Ale vždyť to přece moc dobře víš, Zuzno, potřebuješ vzrůšo,” povídám si sama se sebou, zatímco mi oblečení prosakuje deštěm. Do posledních kopců nasazuju sluchátka a pouštím Linkin Park na plné pecky. Dodávají mi sice trochu kuráže, ale přiznám se, že představa noci ve vlhkém stanu mě poněkud odpuzuje.
 
151b2e_e4259278aca5400cab0c62dbc9b0b351~mv2_d_2315_1302_s_2
 
Cesta do Bučiny.
 
Byl to krásný pohled, ale také studené vzpomínky na velmi deštivý den a promočené ponožky.Bohužel po příchodu do Bučiny zjišťuju, že mi nic jiného nezbyde. Kdysi tady sice vesnice bývala, dneska už ale zbyl pouze hotel plný Němců, kde bych vyplázla 2 litry za noc. To je radši utratím za oslavu svého vítězství, rozhodnu se po krátkém (opravdu velmi krátkém) rozmýšlení. Pivo a polívku bych si sice dala, ale mají dnes pro veřejnost zavřeno. Čepuju teda alespoň trochu vody z jejich jezírka. Dneska to vypadá na premiéru s vodním filtrem.
 
151b2e_eb79e69cfe0a49eda2813a358b336420~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Po pár minutách stoupání se blížím k dnešnímu nouzovému nocovišti.
 
Tedy to si alespoň plánuju, ale k velkému překvapení spatřím velkou zastřešenou čekárnu hned naproti. To je přesně to, co potřebuju! Věším promáčené oblečení a stan, filtruju vodu a totálně vyřízená poprvé otáčím víčkem Tuzemáka. Dneska si ho teda zasloužím. Po pár locích už je mi tepleji a dávám se do vaření dnešní večeře. Hrášková polévka z pytlíku, quinoa a fazole. Život není zas tak zlej, povzbuzuju se a mávám na kolemjdoucí čtveřici Němců, kteří mě zdraví a zvědavě okukují můj bejvák.
 
151b2e_1a1a1f635cbf44d29da2c5c693b7c4c7~mv2_d_2592_1458_s_2
Sušim se v čekárně v Bučině a piju jako duha.
 
Trochu doufám, že se ke mně dneska někdo přidá. Je mi smutno a vzala bych za povděk i uječenou paní z první noci. Zanedlouho se na kopec vyhoupne páreček trampů se dvěma štěňaty. Málem se počůrám štěstím. Do spacáku zalezu ještě za světla. Prosím, prosím, ať je zítra pěkně! Musí být, zítra mám narozeniny.

Kosa jako sviňa! Během noci se postupně navleču do všeho, co mám k dispozici, a ani tak to není dost. Choulím se v klubíčku a všechno mě bolí od spaní v jedné poloze. No, spaní, moc jsem toho opět nenaspala. Když už seberu trochu odvahy vyškrábat se ze stanu, zjišťuju, že ani dnes to nevypadá na modrou oblohu.

DEN 4: Mám narozeniny a slavím je sama se sebou.

Nemám sílu rozdělávat vařič, tak dojídám zbytky suchého chleba. Za chvíli u tábořiště zastaví auto. Postarší pán kontroluje záchody u nocoviště a pak zamíří ke mně. A jéje, bude průser. Teprve ráno jsem si totiž všimla cedule s přeškrtnutým stanem na čekárně. Ale upřímně, i kdybych si jí včera všimla, tak ji stejně budu ignorovat. Místo toho na mě ale přátelsky volá: „Tak jak se spalo?“ „Zima jako prase!“ směju se, ale do smíchu mi není. „No jo, vždyť je tady 6 stupňů.“ Vyptává se, kam mířím, a sype ze sebe výhody a nevýhody obou cest, které vedou do Strážného. Teď jsem z toho jelen. Nechám intuici, ať mě vede sama.
Dobalím věci a zmrzlá na kost si slibuju, že jakmile dojdu do Strážného, jedu prvním spojem rovnou domů. Tohle přece nemám zapotřebí. Dávám na jedinou radu, kterou jsem si od pána zapamatovala a zamířím první 3 km po modré, protože na červené se sesunula půda. Nasazuju tempo, pouštím hudbu do uší a překvapivě zjišťuju, že je mi najednou dobře. Díky bohu, že neprší. Na křižovatce zahnu automaticky na červenou a po chvíli už si vybavuju další nevýhodu téhle stezky – bahno a vysoká tráva. Tak to už máme tři ze tří ponožek nažmach. Dneska se nutně potřebuju někde usušit. Prostě to ve Strážném zapíchnu někde v hospodě a na pár hodin ji proměním v sušárnu.
 
151b2e_8ac931508c5a4316aef5bb1b676353b8~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Brzy ale zapomínám na všechny patálie. Procházím totiž bezesporu nejkrásnějším úsekem mé cesty. Zelená údolí plná lučního kvítí nejrůznějších barev a tmavé lesy na kopcích v dálce. Čas od času se přede mnou rozprostřou pastviny plné krav bučících mi na pozdrav. Tu a tam zahlédnu kamenné pozůstatky bývalých pohraničních vesniček a přijde mi neuvěřitelné, že tady ještě v minulém století žily své životy desítky rodin. O tom mě utvrzují i občasné pomníky hlásající, čí dům tady stával.
 
151b2e_c96fe9ef544549b7a81ce6b81dcda665~mv2_d_3264_1836_s_2
 
A nikde ani živáčka. Jestli já se nakonec nebudu muset odstěhovat někam na samotu! „Dneska se jde tak krásně,” libuju si a utvrzuju se v tom, že svoje putování nakonec nevzdám. Z mého rozmítání mě vytrhnou stopy na cestě. Nevěřícně zírám na tu velikost. Tohle je buď malej poník nebo obrovskej divočák. Je mi ale jasné, která bije. To by mi ještě tak scházelo, začínám zmatkovat a přidávám do kroku.
 
Po pár kilometrech se ozývá levé koleno. Čas od času mě pobolívá, teď už ale bolí dost a hlavně z kopce dolů. Dělám tedy přestávku a vytahuju obvaz, abych mu aspoň trochu ulevila. To se na mě ta osmadvacítka brzy podepisuje! Ještě mrknu na telefon a zjišťuju, že mám několik nepřijatých hovorů a zpráv s přáním k narozeninám. A jo, málem bych zapomněla! Volám tedy aspoň mamce zpátky. Chvíli klábosíme o tom, kam teď jdu a kde se chystám spát a pak mi oznámí, že mám ve Strážném k narozeninám zarezervovaný pokoj! Málem jsem spadla z pařezu překvapením a dojetím. Tak se přeci jen dneska usuším! A umeju! A zase usuším!!!
 
Poslední kilometr prosvištím mrknutím oka a jsem ve Strážném. Procházím kolem hotelu, ze kterého právě vychází nějaký chlapík. Jsem tak nadšená z posledních zpráv, že ho obdařím širokým úsměvem. On ale ani nezvedne hlavu, naskočí do auta a odpíchne se z místa směr Deutschland, jako by mu za patama hořelo. Otočím se zpátky k hotelu a hned jsem doma. Tady úřadují zdejší pohraniční podnikatelky. Celé městečko je pod vlivem sexuální turistiky. Všude, kam se podívám, jsou růžové neonové cedule hlásající zábavu pro každého, „restaurace“ se zataženými okny a nevkusní sádroví trpaslíci. „No nazdar,” říkám si a přidávám do kroku, protože jediné, na co teď myslím, je horká sprcha.
 
151b2e_55dfbeb2523940e4bc82de607c0c7d97~mv2_d_3264_1836_s_2
 
No, prosím. Sexuální šumavská turistika.
 
Na slavnostní večeři zajdu do jediné zdejší restaurace bez zatažených žaluzií a pofiderních nápisů. Jak si tak vychutnávám teplou polévku a třídím si myšlenky na papíře, uvědomuju si, že jsou to moje první narozeniny, které trávím sama. Vůbec se ale sama necítím. Naopak mi v tu chvíli přijde, že mám úplně všechno na světě. Čistou hlavu a spoustu dobrodružství před sebou.
 
151b2e_05649dd4226a4d838404c87218f7e91d~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Narozeninová večeře. Teď jsem fakt šťastná.
 
Zbytek večera strávím labužnickým povalováním se v posteli. Píšu si s kamarádama a posílám fotky. „Jé škoda, že jsme se nedomluvili s tvýma rodičema a neobjednali ti na pokoj šlapku!“ Jo, to je teda fakt škoda, směju se v duchu a zanedlouho už odpadám.

DEN 5: Konečně modrá obloha a sluníčko.

151b2e_0ca524542ab64621bd9afe636457ecc0~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Ráno mě vítá to, na co už pár dní čekám jako na smilování – SLUNÍČKO! Plácám na sebe opalovák a těším se jako malý dítě. Dneska mám před sebou pohodovou cestu do Nového Údolí, chci totiž šetřit síly na zítřejší výstup na Plechý.
 
Kráčím si to lážo plážo a přemýšlím o nesmrtelnosti brouka. Sluníčko svítí a já zažívám neskutečné pocity štěstí. Znáte ten pocit, že jste přesně tam, kde právě teď máte být… Šlapu zrovna do kopce, když z dálky slyším hlasité: „Ahóóóój!!!“ Zaostřím na mávající ruce a héle! Pražáci s Podolí z první noci! S nadšením k nim dojdu a hned přátelsky rozprávíme o zážitcích a sdělujeme si, jak jsme na sebe vzájemně mysleli v tom bezbožném počasí. Společně pak štrádujeme ještě kus cesty, ale já nakonec zrychluju tempo. Naposledy si máváme, než zmizím za zatáčkou.
 
Zanedlouho se ocitám v Novém Údolí. Maličké vlakové nádraží, hospoda ve starém vagonu, obchod a hlavně spousta laviček, ze kterých můžete sledovat nádhernou českou i německou krajinu. Dělám nezbytné fotky na hranici a pak beru za povděk černým Kozlíkem, kterého si nesu ze Strážného. Jen co se dám do psaní dnešních zážitků, potřetí a naposled se ke mně připojí moji staří známí.
 
a27d24_1713a649c67340df9a805b9fc84c1510~mv2_d_2592_1458_s_2
 
Dáváme si společně pár piv a povídáme o životě. Nějak jsme si za těch pár společných chvil vzájemně přirostli k srdci. Shodujeme se, jak je fajn vyjít si občas jen takhle o samotě. Člověk tak zase o kousek posune hranici toho, čeho si myslel, že je schopný. „To, že jste dala sama tu noc v Modravě, a přesto jdete dál, svědčí o vaší psychické zdatnosti,“ dostává se mi uznání a já mám co dělat, abych zadržela slzy dojetí. Podáváme si ruce na rozloučenou a mně je trochu smutno, když je vidím nastupovat do vlaku směr Praha.
 
a27d24_bb58ec9c4cb24693af269607267721f1~mv2_d_2547_1433_s_2
 
Moji šumavští kámoši z Podolí.
 
Lehce opivnělá se vydávám směr nouzové nocoviště. Místní znalec prozradil, že o víkendech tady bývá veselo. V nocovišti jsem ale první a můžu si tak vybrat nejrovněji vyhlížející prostor k vztyčení stanu.
 
151b2e_3074b52a288a4beb9411bc6b8e61de7d~mv2_d_3264_1836_s_2
 

Večer si ještě užívám sluníčka na lavičce 10 metrů od hranic a pozoruju mraky Němců, kteří se trousí do zdejšího bezcelního obchůdku nakupovat kartony cigaret jako pro celý regiment. V nocovišti se ke mně přidala skupina malých skautíků. Do spacáku zalezu brzy, čeká mě zítra velký den. Ani pátou noc jsem však pořádně nespala, protože noci jsou na Šumavě opravdu kruté.


DEN 6: Zvykla jsem si na samotu.

Ráno vyrážím dříve než obvykle, abych měla na výstup dostatek času. První úsek jdu po klasické zpevněné cestě, na poslední 3 km uhybám prudce doprava a teď teprve začíná to správné stoupání. Chvílema si nejsem jistá, jestli jdu cestou nebo potokem, přeskakuju z kamene na kámen a plazím se nahoru rychlostí hlemýždě obecného, když zrovna vstane pravou nohou z postele. O mnoho a mnoho příkrého stoupání později se kolem mě začíná rozprostírat nádherná lesní scenerie. Až mi z toho jde hlava kolem.
 
151b2e_eadb10e686cd4ec2bccecd8c9445d1a5~mv2_d_3223_1813_s_2
 
Vyčerpaná už v dáli vidím Třístoličník.
 
Na vrcholu Třístoličníku se zhroutím na lavičce. V plné síle na mě začíná doléhat nejen fyzické, ale i psychické vyčerpání a bez mučení přiznávám, že se pokouším zjistit, jestli bych se stihla dopravit někam do civilizace a odjet domů. Ale nestihla, takže to prostě budu muset nějak dotáhnout do konce. Hážu všechen svůj aktuální majetek na záda a pokračuju po červené na Plechý.
 
151b2e_63b13228509f426f807fb2ff17cb661f~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Koleno bolí jako čert, a protože cesta je to poměrně strastiplná, co chvíli dělám krátkou přestávku. Při jedné takové mě předběhne skupinka tří německých baťůžkářů a začnou na mě vesele šprechtit a ukazovat na můj náklad. Pochopím, že je zajímá, kam mířím, a sami mi pak anglicko-německy vykládají, že jsou tady na sobotní vycházce. Chtějí vědět, co už jsem ušla a s úsměvem pokyvují hlavou, že je to na mně vidět. Nejsem si jistá, jestli tím myslí mojí obří krosnu, servané nohy nebo zoufalý pohled.

V úseku mezi Třístoličníkem a Plechým potkám víc turistů než za celý týden dohromady. Němci se tu přátelsky zdraví s Čechama a já pociťuju vděčnost za to, v jaké době jsem se narodila. Nevím, jestli vás někoho taky tolik překvapilo, že Plechý je v podstatě jen hromada šutrů. Hoře zdar, hlásá nápis na železném kříži. Viditelnost je dneska perfektní a můžu se tak pokochat parádním výhledem na českou, německou i rakouskou krajinu. Davy lidí proudí sem a tam a já zase mizím dál po červené do tichých lesů. Zvykla jsem si na to být sama nerušeně se svýma myšlenkama.
 
151b2e_b05c7c14a5a64e9ebed0464689a9e7ad~mv2_d_3264_1836_s_2
 
Na vrcholu hory Plechý.
 
Dělám krátkou přestávku u Plešného jezera, pak už jen seběhnout kopeček a jsem v posledním nouzovém nocovišti. Vařím závěrečnou slavnostní večeři a načínám avokádo, které s sebou tahám celou cestu.
 
151b2e_edb89135a7c6442088d400acaf3b4c1c~mv2_d_2726_1533_s_2
 
Poslední a slavnostní večeře na túře po Šumavě.
 
S úsporou váhy jsem si moc hlavu nelámala, ale víte co? Na první vejšlap jsem si vedla dost dobře!

 

DEN 7: Mám život pevně ve svých rukou.

151b2e_e967b15b449a473c92d96ab05d36191b~mv2_d_3264_1836_s_2-2

Ráno už mě čeká jen posledních 10 km do Nové Pece, kde sedám na vlak do Českých Budějovic a odtud rychlíkem domů. Cestou sleduju ubíhající krajinu za oknem a vstřebávám všechno, co mi moje cesta přinesla.
 
---
Nejsilnější je ten pocit, že mám život pevně ve svých rukou, že si můžu dovolit být šťastná.
Štěstí totiž není něco, co leží venku na ulici a najde to jenom hrstka vyvolených.
Štěstí je uvnitř každého z nás.
Jsou to rozesmáté úsměvy a slzy dojetí.
Chvíle, kdy zapomeneme na čas a prostě jen JSME.
Dovolme si víc takových okamžiků.
Jak?
Přeci děláním toho, co nám přináší radost.
---
 
Pojďme všichni víc cestovat, číst knížky a vzdělávat se, tvořit a hrát si, zapálit táborák, skočit v noci nazí do zavodněného lomu, procházet se večerní Prahou, nechat se unést západem slunce a propovídat se do jeho východu. Dát si nohy na stůl, pokořit další rekord v mrtvým tahu, zahrabat se do deky a sledovat letní bouřku. Vychutnat si ranní kávu v pyžamu v parku před domem a hlavně… Obklopme se lidmi, kteří naše životy obohacují.
 
Nikdo nemusíme snášet žádné útrapy.Změňme práci, která nás vysává, skončeme všechny nezdravé vztahy. Začněme mít rádi sami sebe za to, že pro sebe děláme to nejlepší. Když se naučíme naslouchat, tam hluboko uvnitř vždycky přesně poznáme, co potřebujeme udělat. Taťka mě nedávno odzbrojil děsně moudrou větou, kterou určitě překvapí i sám sebe, až si ji tu znovu přečte: "Netrap se tím, co nemáš. Buď vděčná za to, že máš odvahu to změnit." A změna je tak fajn! Proč se jí často tolik bojíme?
 
Nebuďme na sebe tvrdí, dělejme vše krůček po krůčku a tak, jak nám to naše situace právě teď dovoluje. A PROBOHA, HLAVNĚ SE S NIKÝM NESROVNÁVEJME! Každý máme svoji cestu, své schopnosti, které se učíme využívat, a své překážky, díky kterým se stáváme silnější. A samozřejmě máme každý svůj vlastní cíl, ačkoliv ten, jak jsem se přesvědčila, není tak důležitý jako cesta sama.
 
A co říct závěrem? Snad jen že Šumava je ráj plný lesů, kopců a dobrých lidí. Lesy jsem milovala vždycky a odteď zbožňuju i kopce. Ty jsou totiž jako život – snaží se z nás (občas dost krkolomně) dostat to nejlepší, ale musíme je brát krok za krokem, jinak nás sežvejknou. A lidi? Víte, bez těch by to nešlo. Je ale potřeba vychutnat si čas od času kus samoty, abychom se pak vzájemně víc ocenili. A já si Vás, moji milí, cením nesmírně! I Vás, kteří mě neznáte, a přesto jste to dočetli až sem. A samozřejmě Vás, kteří se více nebo méně podílíte na mém každodenním životě.
 
151b2e_63c26a2c7947404aafa0c723d028a272~mv2_d_1944_1944_s_2
 

Díky, že jste!

Díky, že jsem!

DÍKY, ŽE JSME!


Pro milovníky čísel

Prošlapaných kilometrů: 101
Odnošených kilogramů: cca 20
Nejnižší bod: 729 m.n.m.
Nejvyšší bod: 1371 m.n.m
Chladných nocí pod stanem: 5
Chladných nocí, ale v teplé posteli: 1
Snědených lesních borůvek: 2
Snědených lesních jahod: 1
Okamžiků totálního dojetí: nespočet

Když jsem to zvládla já, zvládneš to taky!

a27d24_5d80be9ed8934cfabeb2842fab78967e~mv2

Pokud tě nadchla tahle cesta po Šumavě, tak tady máš můj celičký itinerář i s mapou. Nebo můžeš navštívit třeba jen jedno z míst, protože i jeden den na Šumavě za to rozhodně stojí. :)

TRASA PŘES CELOU ŠUMAVU >> https://mapy.cz/s/36YbH


Více šumavské inspirace – WE LOVE ŠUMAVA

Je nám jasný, že právě v tobě vznikla touha jet na Šumavu a pročistit si hlavu. Pokud ale potřebuješ ještě trochu motivace a inspirace, nepřehlédni tenhle instagramový profil projektu WE LOVE ŠUMAVA, který byl inspirací i pro tuto týdenní výpravu na Šumavu. Všechny fotky jsou naprosto dechberoucí a nutí tě vyrazit ještě před úsvitem na nějakou vyhlídku, aby člověk zažil na vlastní kůži třeba tak epický východ slunce.

Cookies nejsou jen sušenky. Soubory cookie používáme k tomu, abychom umožnili ten nejlepší možný zážitek z používání našich webových stránek. Cookies můžete kdykoliv odmítnout v nastavení vašeho prohlížeče. Více informací o cookies.